Za nic to nestojí a přitom to tak pěkně začalo.Budu stručný, musím se soustředit na dny příští totiž a nemám čas se párat s minulostí. Všecho se mi to zkazilo ve středu, kdy jsme hned po ránu pochodovali u Jizerky novými cestami - Umrlčí, Knížecí a Saskou. Bylo to placatý a já jsme trochu utekl. Ne moc dlouho, pár minutek jenom, dal jsme si takovej trochu jako lesní okruh, občas to prý praskalo, pak už nic neslyšeli a pak už jen paničku, ale to jsem už připelášil. No, jinak to byla cesta dobrá, jen jsem teda nemohl vylézt z auta a trochu teď jako pajdám. Pak jsem to ještě dorazil, když jsme šli na krátkou na vodítku a já jsem trochu skákal přes potok a úplně mi nevyšel krok a tak pajdám i na druhou zadní, ještě že mám jen dvě. Panička vyhlásila moratorium na cesty, zrovna, když se tak pěkně ochladilo, sprchlo, určo porostou a my budeme bloumat sídlištěm, možná ku cvičáku dojdeme, a pak se povlečeme domů, kde smím jen ležet. Prý že musím být fit, až pojedeme s dětmi. O tom nic nevím, je možné, že se něco chystá, ale zatím žádný hromádky hadrů nikde nevidět, auto je nemytý, tak nevím, možná namě jen něco hrajou, abych měl motivaci. Ale já se tu šíleně nůdím, tak pěkně je a možná se jim to jen zdá, že kulhám.
Psáno 3.8.2024

Pajdám. Těžko to popírat, i když je pravdou, že jemné nuance mého pajdu rozličuje pouze panička, ostatní si všimnou především tehdy, když zalehávám, jako třeba dneska u kostela v Lindavě. Ale tam to bylo daný tím, že už jsme za sebou měli výstup na Klíč a hlavně sen pitomej kamenitej sestup, to by bolely tlapky každýho, pak ještě kolem rybníka a tam třikrát trénink přes lávku a už jsem toho fakt měl dost. Ale je pravda, že když se zdvihnu, tak kulhám. Už lezu skoro jak páník.
V týdnu to za nic nestálo, neb mám ten klidovatej režim. To značí, že se chodí víceméně furt na svodítku, nehledí se vlevovpravo, a cesty jsou krátký. Je fakt, že bylo dost vedro a vlastně se mi tak moc nechtělo nikam chodit. A když večer trochu ochladne, tak se proběhnu po zahradě, no, dobře, možná trochu víc běžím a drny lítaj, a panička křičí a já pak samozřejmě pajdám. Prostě mám průšvih, protože v plánu je nějakej výlet a já bych měl být ve formě. Usušili spousty hovězího, lze čekat, že výlet bude náročný na úplatky. Ovšem já mám zakázáno pajdat, a to teda nevím, jak vyřešíme. Teď každopádně intenzivně odpočívám, ono mi ani nic jinýho nejde moc.
Vlastně jsem ještě zapoměl zmínit, setkání se srnou, které mě docela normálně urazila, protože místo úprku si to klidně štrádovala PŘEDE MNOU po silnici a já se moh zbláznit. A do toho to paniččino - klid, to je kamarádka... no fakt, jen když si na to vzpomenu, tak bych pelášil...
Psáno 10.8.2024

Ano, trochu jsem se odmlčel, ale chápejte, měl jsem celých 10 dná na krku starost o ty malý pražáky, co si bez mé pomoci ani tkaničky nezavážou, tak proto jsem nestíhal psát ještě svůj deník. Jejich deník se spoustou fotek je samozřejmě úplně jinde, přitom odřel jsem to já. Ale takovej je ten psí život, vesmír a vůbec.
Před výpravou jsme se trochu rozcvičovali sami, aby to nebyl pak takovej náraz, ale stejně byl. Naše běžné výpravy se tomu, co nás čekalo, vůbec nedalo přirovnat.
Jak pravím, jsem totálně vyštavenej, protože - posuďte sami. Napřed průlet Polskem na Balt, bydlíme kousek od Wolinu, kde mě chtěli udat Vikingům či praslovanům. Nedal jsem se. Tak mě vlekli do Německa, které se usadilo na půdě Polabských Slovanů (navrhoval jsem, že to klidně budu anektovat), umístili mě do boudy s rákosovou střechou, ovšem děti byly v prvním patře a po schodech já teda fakt chodit nebudu, zvlášť, když jsou do zatáčky. Takže úklid v Německu si museli udělat samy. Když už nás to v místním Aldi přestalo bavit (no, krom toho krámu jsme pochodili ještě po pár městech a parcích a mořských plážích), přejeli jsme do Dánska, pro mě úplně nová řeč. A přiznejme si, mnoho jim nerozumím, těm Dánům. I tady jsme něco projezdili a prochodili, ale do Legolandu mě nevzali, tak jsme za trest začal být nervózní a měl trochu stravovací potíže. Aůe úáro fotek jsme zmákli.
A závěrem - doma je doma. Je mi to převelice dobře, děti čumí a já odpočívám.
Jo, a Vilík se nám pokazil - vstává už ráno a trochu mě tyraniuje.
Psáno 24.8.2024

Není co psát. Celý týden se bráníme odpaření, využíváme různé strategie, některé i opravdu nefunkční. Například jsme ověřil, že když se natáhnu na pelínek na terase v poledním slunci, tak ho nezaženu, naopak sám jsem zahnán. Marně hledám chládek. Ven chodíme pozdě večer a i tak se mi vůbec nechce, zpravidla plním paniččinu představu o hodném psíkovi, neb se vleču s nimi na prověšeném vodítku, které se zdá být zbytečným. No, dobře, přiznám se, že jednou jsem se nějak zapomněl a neměl jsem to dělat, bolel mě pak celej pes, ale zase jsem páníkovi pomohl udělat ty jeho oblíbený tlemivky. Myslím, že to nějak vyležím vždycky, opravdu mi zpravidla stačí pořádně se vyspat (ideálně, když nejsou doma, to si odpočinu nejvíc) a jsem zase fit.
Dneska jsme se pokusili na ten pařas vyzrát ranním vstáváním. Ano, to je paniččin ďábelský plán, jak zajistit, že budeme s páníkem hodný, protože oba máme raději proválené dopoledne, ale co už. Na Jizerce ráno bylo 14st. a bylo mi skoro zima. Mlha se válela nad kopcema a skoro to vypadalo, že zmokneme, těšili jsme se asi všichni. No, tak to nevyšlo. Úplně nám ani nevyšla cesta, panička to vzala takovou jako zkratkou a když jsem se bezmála probořil do rašeliniště, usoudila, že hledáme perníkovou chaloupku. Ale všechno dobře dopadlo a našli jsme nějakou cestu, sice jinou, než jsme původně meli, ale zase na ní byly hřiby, takže spokojenost. Jen teda plánovala 6 km a bylo to 9, ale i děti už vědí, jak to je s jejími kilometrovými plány. No, a od té doby ležím a sbírám síly, na zahradě jsme páníkovi nepomáhal, on stejně si dělá všecko po svém a mě to zlobí.
Psáno 31.8.2024